Pan Baklažán, kocour 2)

Vánoce za dveřmi, tatínek Amálky pátrá po tom, kdo je pan Baklažán a odkud se vzal, paní Dvoriačiková se usmívá a ukazuje fotografie, pan Baklažán ví svoje a mlčí.

To se právě blížily Vánoce, a byly to Vánoce pěkných pár let před tím, než se přistěhovali Trochtovi a v novém bytě nalezli záhadného kocoura jménem pan Baklažán. Amálka byla tehdy ještě malá vánočka v miminkovské kolíbce se zavěšeným kolotočem. Houpaly se na něm srdíčka, kytičky a kuřátka. Naštěstí totiž zakročila maminka Amálky a tatínkovi zakázala kolotoč z malých lidských koster a netopýrů. Tak podivný tatínek Amálky opravdu je!

A protože je opravdu zvláštní, nemohl si nevšimnout, a to už pěkně dávno, že s panem Baklažánem není něco v pořádku. Kocour se objevoval, kde chtěl a kdy chtěl, někdy v cizím bytě, někdy na zahradě a někdy na parkovišti. Dokonce pan Jirka, který vedl v jednom z domů uzenářství s velikými mňamkami, říkal, že se mu tu a tam objeví v krámě. Aniž by se dveře otevřely, sedí najednou na křesílku pro zákazníky, a mlsně se olizuje nad náramnou lahůdkou pana Jirky, sušenými buřty.

Tatínek Amálky tomu věřil. Sám jednou našel pana Baklažána na sedadle své obrovitánské motorky, která ale neměla dvě kola, nýbrž kola tři. Tatínek totiž kdysi přišel o nohu, a tak na normální jezdit nemohl. Sám Amálce i ostatním dětem vykládal, že byl tehdy pirátem a přepadal lodě v Karibském moři.

Amálka byla přesvědčená, že je to pravda pravdoucí, protože tatínek měl ještě ke všemu v levém uchu velkou stříbrnou náušnici a někdy si bral dokonce černou pirátskou pásku přes pravé oko, na které neviděl.

Ale maminka vždycky, když to slyšela, kroutila hlavou, usmívala se, a jednou Amálce prozradila, že tatínek samozřejmě nebyl pirátem a nepřišel o nohu při šavlovačce na lodi. Podle maminky se to stalo, když tatínek hledal v Africe diamanty a velikánský krokodýl mu nohu uhryzl. A tomu Amálka věřila taky.

Nu, a tatínek tedy našel kocoura na sedadle trojkolky, které s něhou říkal Modrá obluda, a protože byl dobře vychovaný, řekl:

„Dobrý den, pane Baklažáne. Jsem rád, že se vám tady hezky sedí, ale prosím, abyste mi sedadlo uvolnil. Je moc hezky a já chci jet za kamarádem, co jezdí na motocyklu, který je starší než já, a troufám si říct, že i vy.“

Na to pan Baklažán odfrkl, pomalu a důstojně slezl na zem a hrdě odkráčel. Vlastně, neodkráčel, s malinkým zvukem „Puk!“ zmizel. A tatínek pak přísahal, že kocour ještě před tím výsměšně zamrmlal:

„Tak starší než já? No to bych tedy určitě neřekl…“

Takže tatínek tehdy v tom předvánočním čase začal pátrat po původu pana Baklažána a po tom, kdo či co je opravdu zač. Samozřejmě se šel nejdřív zeptat pana Skovajsy, který bydlel v tom bytě ve druhém patře protějšího domu. V tom bytě, kde pan Baklažán obvykle spal a kde měl dvě misky – jednu na mlíčko a jednu na kočičí papání.

Jenže pan Skovajsa tatínkovi Amálky moc nepomohl. Tvrdil totiž, že když se před čtyřiceti lety s paní Skovajsovou přistěhovali, našel v prázdném bytě košík, v něm modrou deku s hvězdičkami, na ní pana Baklažána a kus kartonu, na kterém stálo… No, co asi? To samé, co na jiném kartonu o mnoho let později četli Trochtovi!

„To by ale znamenalo, že pan Baklažán je starší, než jakýkoliv jiný kocour na světě! Páni…,“ myslel si tatínek a pátral dál. Vyptával se ve všech okolních domech a v nich ve všech bytech, pak ve všech obchodech, a dokonce i v jedné malé, příjemné a útulné kavárničce.

Ale všude se dozvěděl totéž – pan Baklažán bydlí u pana Skovajsy, chodí si kam chce a kdy chce, má rád tučné mlíčko a olejovky, místní psi ho uctivě z dálky zdraví a vyhýbají se mu velkým obloukem, a kočky ze širokého, dalekého okolí mu nosí dárky s mašličkou. A je tu, kocour jeden podivná, od nepaměti.

Nakonec zašel Amálčin tatínek den před Štědrým večerem za paní Dvoriačikovou. Nechtělo se mu k ní, protože se jí asi tak trochu bál a měl za to, že je hrozně, ale opravdu hrozitánsky stará, určitě už nejméně sto a dvacet a sedm let. Nakonec ovšem odvahu našel a zastavil se před jejími dveřmi.

Než ale stačil zazvonit, paní Dvoriačiková se širokým úsměvem otevřela a hned povídá:

„Tatínku, tatínku, i vy jeden tatínku, kde se couráte? Za mnou jste měl přece jít hned. Kde jinde byste se přeci něco dozvěděl? A taky vám něco ukážu.“

A odvedla tatínka do obývacího pokoje, který byl plný starého hezkého nábytku, a na něm byly všude krajkové dečky, a vonělo to v něm stářím, mentolovými bonbony a člověčí dobrotou. Pak paní Dvoriačiková vytáhla malé šuple v sekretáři, zašátrala v něm a vyndala jednu jedinou stařičkou a už zažloutlou černobílou fotografii.

Na ní tatínek viděl holčičku v šatech, které se nosily na začátku minulého století. Holčička seděla způsobně v proutěném křesílku a na klíně chovala velkého huňatého kocoura s jedním natrženým uchem. No ano, kocoura, který jakoby panu Baklažánovi z oka vypadl! Tatínek obrázek otočil na rub a tam viděl natištěno „Fotografický ateliér J. Železný, Královské Vinohrady“, a tužkou ozdobným rukopisem napsáno „Naše Bibi a pan Baklažán“.

A paní Dvoriačiková překvapenému tatínkovi vzala snímek z ruky, vrátilo ho do šuplíku a zdřevěnělého tatínka vystrkala z bytu.

Takže se tatínek rozhodl, že se zeptá přímo pana Baklažána. Už to nemohl samou zvědavostí vydržet a byl přesvědčený, že kocour s ním nejen bude mluvit, ale odpoví mu. Ale kocouři přece nemluví, řeknete. Jenže… Jsou kocouři a pak pan Baklažán.

Amálčin tatínek hledal až do Štědrého večera, i při zdobení vánočního stromku běhal každou chvíli k oknu, aby se ujistil, že kocour není na dvoře. Ale pan Baklažán se snad do země propadl.

A pak nastala ta chvíle, kdy se jdou tatínkové podívat, jestli už byl u nich na návštěvě Ježíšek a pod stromečkem jsou dárky. Maminka držela malilinkatou vrnící Amálku v náručí a tatínek se chystal jít do obýváku, aby rozsvítil stromeček a zazvonil na mosazný zvonek, že je Ježíšek už pryč a všichni mohou dovnitř rozbalovat nadílku.

Ale než stačil vzít za kliku, ozval se zevnitř ten zvoneček a za skleněnými dveřmi se rozsvítil stromek. Tatínek vešel, maminka s Amálkou za ním, a viděli, že dárky jsou připravené pod zářícím stromkem, a na křesle sedí pan Baklažán a v packách drží mosazný zvonek. A zeširoka se usmívá na radostně mávající Amálku, a taky se moudře a trochu výsměšně kouká na tatínka a pokyvuje velkou hlavou s jedním natrženým uchem.

A tatínek věděl, že už nemá smysl dál pátrat, protože pan Baklažán je kocour plný tajemství, a jen tak se s někým o ně nepodělí. A byl rád, že je kocour na Štědrý večer u nich, a ještě byl rád, když pod stromečkem našel balíček s mašlí a v něm v krásném ozdobném rámečku stařičkou zažloutlou fotografii hezké holčičky s kocourem na klíně.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Druhý díl povídání o úžasném a záhadném kocourovi a jeho přátelích i ne tak docela přátelích. Plním slib, který jsem dal mé dcerušce a paní ředitelce skvělé školky. A taky abych nebyl spojován jen s články o politice.

Titulní ilustrace: Pro příběhy pana Baklažána nakreslil Jiří Kiliánek