Vkládám ministru financí do úst něco, co v reálu nikdy neřekl. Tedy, alespoň veřejně. Ale říct mohl. „Hnědé uhlí není můj byznys. Takže stop prolomení.“ Dokonalé vyjádření jeho postoje.
Ministr je totiž vnitřně rozpolcen. Když se řekne „Přidávání biosložek do benzínu a nafty“, rozzáří se radostně. Proč by ne, je to totiž jeho byznys. Vlastní nedozírné lány s řepkou, vlastní chemické továrny, které palivo z ní vyrábějí, vlastní tým odborníků, který mu na tuto aktivitu zajišťuje přísun dotací z Bruselu. Byznys. A dobrý. Co dobrý, nejlepší.
Ovšem, když se řekne „prolomme limity na těžbu hnědého uhlí“, zachmuří se ministr a cosi mrmlá. Nelíbí se mu to. Ne kvůli lidem v Jiřetíně. Kvůli tomu, že uhlí není jeho byznys. A když to není jeho byznys, mohl by získat hlasy pro své ANO od odpůrců těžby. A i to je svým způsobem byznys. Chce přeci stát řídit jako firmu. Stranu už tak řídí. A tak zisk je motorem. Opakujte si to. Byznys. Byznys. Byznys.
A bude ještě větší. Zatím platilo, že Babišův biolíh nemusel být do prodávaného benzínu přidáván. Prodejce mohl poskytovat standardní palivo a biosložku v zákonem daném procentu prodat najednou a samostatně. Nyní už to nepůjde. A procento bude větší. I cena biolihu je vyšší, než u normálního ropného benzínu. Ministr financí zajásá. Byznys. Jeho. A hned.
Těžaři zvažují prolomení limitů ve výhledu nějakých pěti let. Predikují nedostatek a zvýšenou spotřebu. Kromě ekologistů a obyvatel prolomením dotčených obcí s nimi většina souhlasí. Ministr financí ne. Protože na tom nevydělá. On a jeho Agrofert, on a jeho ANO. Co na tom, že se jedná o potřebu státu, o posílení energetické soběstačnosti. Není to jeho byznys. Stát asi najednou není firmou. Vlastně – je. Ale ještě ne zcela jeho.
Až ministr získá celý stát a bude vlastnit ČRFert, bude to jeho byznys. To ale možná už bude pozdě.
