Ministr je totiž vnitřně rozpolcen. Když se řekne „Přidávání biosložek do benzínu a nafty“, rozzáří se radostně. Proč by ne, je to totiž jeho byznys. Vlastní nedozírné lány s řepkou, vlastní chemické továrny, které palivo z ní vyrábějí, vlastní tým odborníků, který mu na tuto aktivitu zajišťuje přísun dotací z Bruselu. Byznys. A dobrý. Co dobrý, nejlepší.
Ovšem, když se řekne „prolomme limity na těžbu hnědého uhlí“, zachmuří se ministr a cosi mrmlá. Nelíbí se mu to. Ne kvůli lidem v Jiřetíně. Kvůli tomu, že uhlí není jeho byznys. A když to není jeho byznys, mohl by získat hlasy pro své ANO od odpůrců těžby. A i to je svým způsobem byznys. Chce přeci stát řídit jako firmu. Stranu už tak řídí. A tak zisk je motorem. Opakujte si to. Byznys. Byznys. Byznys.
A bude ještě větší. Zatím platilo, že Babišův biolíh nemusel být do prodávaného benzínu přidáván. Prodejce mohl poskytovat standardní palivo a biosložku v zákonem daném procentu prodat najednou a samostatně. Nyní už to nepůjde. A procento bude větší. I cena biolihu je vyšší, než u normálního ropného benzínu. Ministr financí zajásá. Byznys. Jeho. A hned.
Těžaři zvažují prolomení limitů ve výhledu nějakých pěti let. Predikují nedostatek a zvýšenou spotřebu. Kromě ekologistů a obyvatel prolomením dotčených obcí s nimi většina souhlasí. Ministr financí ne. Protože na tom nevydělá. On a jeho Agrofert, on a jeho ANO. Co na tom, že se jedná o potřebu státu, o posílení energetické soběstačnosti. Není to jeho byznys. Stát asi najednou není firmou. Vlastně – je. Ale ještě ne zcela jeho.
Až ministr získá celý stát a bude vlastnit ČRFert, bude to jeho byznys. To ale možná už bude pozdě.